Gemballa GTR 650
Gemballa GTR 650 Avalanche: Lavina strachu
Úterý 20.2. 2007, 18:00
To je 650 koní na zadních kolech, superostré řízení a brzdy z Jumba. Ideální způsob, jak vystrašit jednoho pisálka.
Prší. Ne, to už nemá s deštěm nic společného. Někdo tam nahoře otevřel stavidla a z nebe se valí tuny vody. Trvá to už druhý den a náš čas doslova a do písmene vyprší za šest hodin. Pak technici začnou připravovat auto na transport zpátky do Evropy a my pojedeme nejkratší cestou rovnou na letiště. Smůla. Tak takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval…
Jenže kdo z vás by chtěl řídit 650koňové Porsche s pohonem zadních kol na neznámém okruhu, kde je půl centimetru vody? Všichni? Tak jinak…
Kdo by vám ho půjčil? Michael Spathiadis, šéftechnik od Gembally, určitě ne. „Modlete se, ať přestane pršet,“ krčí rameny, otáčí se na patě a odchází do boxů.
A tak se modlím. Znám jen jednu krátkou, a tak ji zkouším i pozpátku. A… Zabírá to!
Za půl hodiny už se poutám vedle Nathana Straze, který s GTR 650 jezdil první dva dny, než začal druhý díl Noemova dobrodružství. Má mi ukázat možnosti auta a alespoň trochu vysušit trať. A pak bude bezpečnostní pojistkou, až budu řídit já. Nezávidím mu ani trochu.
Jak vzápětí zjišťuji, Nathan nemá rád žádné divadlo a zbytečné řeči. „Už jsi někdy řídil tak silné auto na vodě?“ Ne, odpovídám po pravdě. „Hm.“ Tři vteřiny ticho. „A na suchu?“ Jo, to jo. Řídil jsem Bugatti Veyron a Pagani Zondu. Snažím se o ležérní tón, nedbalé pohyby a světácký přístup. „Hm. Tohle je něco úplně jiného…“ A zase mlčí. Jestli se mě snažil uklidnit, nepovedlo se mu to. Zlověstné ticho ruší jen cvakání pětibodových bezpečnostních pásů a pak bouchnutí dveří. Sluníčko se opírá do mokrého asfaltu, jeho odlesky mě bodají do očí a cítím, jak mi zpod přilby vytéká pramínek potu. Nathan se na mě povzbudivě usměje, tedy jestli se ty zvednuté koutky dají takhle chápat. „OK?“ OK! Pak jen krátce otočí klíčkem doprava a…
Ještě než to na vás vybalím, měli byste asi vědět, co je tohle auto zač. Jasně, je to upravené Porsche. Šestiválcový boxer převrtaný na 3824 cm3 je přeplňovaný turbodmychadlem a má kompletně vyměněná střeva. Vačka a písty jsou z titanu, svody jsou ze speciální slitiny, výfuky kompletně v nerezu.
Pod kapotu přibyly tři mezichladiče stlačeného vzduchu, chladič oleje a dvě olejová čerpadla. Výsledek je impozantní: 650 koní v 8200 ot./min. a 820 Nm v 4800 otáčkách. To všechno na zadních kolech…
GTR 650 Avalanche obouvá dvacetipalcové odlehčené ráfky a jen tak pro zajímavost - zadní slupky mají šířku 325 mm. Snížený podvozek doplňují stabilizátory tlusté jako zápěstí desetiletého dítěte a brzdná soustava zahrnuje větrané kotouče s průměrem
380 mm a 320 mm, které svírají vpředu osmipístkové a vzadu čtyřpístkové třmeny.
Takže už víte všechno. Skoro. Gemballa neudává zrychlení
0-100 km/h, ale Michael Spathiadis mi předtím prozradil, že na dvoustovce je GTR 650 za 11,2 s a že ověřená maximálka je 335 km/h. A co spotřeba? „Někde mezi patnácti až pětadvaceti litry…“
Možná na volnoběh. Tedy právě teď. Je to už dvacet vteřin, co se motor jen převaluje, zní sytě, hladově a rozhádaně, přesně tak, jak to čekáte od silného auta.
Mechanický klapot ventilů jasně vystupuje z výbuchů a rezonancí výfukového potrubí, Nathan se jen několikrát zavrtěl v sedačce a dívá se před sebe. Je to jako odpočítávání startu raketoplánu. Nadechuji se, abych se zeptal, na co čekáme, ale uragán mi bere slova ze rtů. Otáčky znenadání vyletěly k čtyřem tisícům, úplně jsem cítil, jak se motor nadechl, spolkl všechen kyslík v dosahu pěti metrů a pak zase jen ten volnoběh.
„Připraven?“ Kývnu hlavou, zapřu se do sedačky a čekám apokalypsu. Nabírám vzduch a zpevňuji břicho, připravuji se na erupci výkonu, ale místo toho se jen jemně rozjíždíme, motor se ani nezadýchá a Nathan řadí ve třech tisících otáčkách dvojku - na trať vyjíždíme sotva padesátkou. Znenadání odpovídá na nevyřčenou otázku: „Musíme zahřát motor.“ A zahřívá ho opravdu důkladně, pět a půl kilometru dlouhý okruh objíždí hned dvakrát, jedeme v ideální stopě a Nathan mi popisuje každou z patnácti zatáček.
Vypadá to asi takhle: „Nájezd v osmdesáti. Volant rovně. U cedule začni zatáčet, miř na to logo. Drž motor v záběru, ale nezrychluj. Na apexu rovnej kola. Povol volant. A tady můžeš začít
zrychlovat.“ Mluví tak, že by jeden usnul. Tedy kdyby neměl za pár okamžiků řídit jedno z nejrychlejších aut na světě.
Zrovna když začínám přemýšlet, jestli si nechám zdát tu o Karkulce nebo Budulínkovi, Nathan zavelí: „Jdeme na to!“ Nemám čas vůbec na nic. Nestihnu se zapřít ani nadechnout a neviditelná ruka mi vypálí bombu přímo na solar. K snídani jsem měl vajíčka a pomerančový džus, jejich pachuť se mi objevuje na jazyku.
V okamžiku prvního procitnutí řadí Nathan trojku a jedeme
170 km/h. Dvě stě je dílem okamžiku. Za námi je obrovský gejzír vody, speciální prořezávané slicky vyhazují každou vodní molekulu. Řev výfuků a mechanický jekot motoru potlačuje temný svist sání připomínající tornádo a zlověstné bušení vody do podběhů je zlověstnější a zlověstnější úměrně s tím, jak se blíží ostrá pravotočivá zatáčka mezi tribuny. Brzdy! Mocný meziplyn, trojka. BRZDY!
Další zaječení ušlechtilého boxeru a… Nathan dělá kolosální chybu. Řadí dvojku, když už má přední kola natočená do zatáčky, zadek divoce ustřeluje a GTR 650 za sedm milionů se řítí
na svodidla. K…a! K…A! Motor je zase někde na osmi tisících, padne tam trojka, volant je vytočený do protisměru a… Nathan mi předvádí dokonalý drift, zadní kola divoce prokluzují, ale ty přední se drží, vrchol zatáčky je přímo v ose auta a můj strach se mění v euforii. Panebože, to bylo něco! Než stihnu zformulovat větu, Nathan se na mě jen zašklebí, zařadí za čtyři a zakřičí: „Tohle je nejlepší způsob, aby to uschlo!“
Dalších deset kol je víceméně identických. Dvě třetiny zatáček jedeme bokem, na rovinkách zběsile kličkujeme a já se nepřestávám bát. V náhodných záblescích zdravého rozumu se ptám sám sebe, jestli je Nathan tak dobrý řidič, nebo GTR 650 tak dobré auto. A pak se zase bojím. Bojím se o sebe, bojím se, že to Nathan rozbije a já se nesvezu, a mám strach, že budu muset řídit.
Když jedeme do boxů, chci zmizet, rozpustit se do sedačky, být v teple svojí kanceláře, prostě cokoli, jen abych se nemusel posadit za volant. „Neboj se, to auto je v pohodě,“ říká Nathan, jako by četl moje myšlenky. „Buď opatrný na plyn, pozor na strmější převod řízení, ale můžu ti slíbit, že čitelnější auto jsi nikdy v životě neřídil.“
Michael ví také svoje: „Dejte si chvíli pauzu. Trať už je skoro suchá, sluníčko se rozhodně nestydí, tak ať si to může tady
naše vzácná návštěva hezky užít.“
GTR 650 je na zvedáku, dostává nové zadní gumy a Nathan dává ještě dvě kola, tentokrát jede sám. A pak přijde řada na mě. Všechno moje těšení zastírají obavy - když jsem naposledy rozbil auto, bylo těsně po dešti. Dýchám zhluboka a vzpomínám na všechny poučky mojí bláznivé sestry, která cvičí jógu.
Střih! Jedu druhé kolo - to první si pamatuji jen matně. Fascinuje mě, jak rychlé je to auto na půl plynu a jak ostré je jeho řízení i obrovské brzdy. Zatím jsem se neodvážil zabořit plynový pedál do podlahy a raději se soustředím na řazení - je krátké, přesné a vyžaduje pevnou ruku, ale nezadrhává se. Pedály jsou poskládané pro dokonalé meziplyny a Nathan to kvituje s povděkem: „Jo, přesně takhle. Jen to netoč tak vysoko. A teď už to konečně pořádné zmáčkni.“
A tak jsem to pořádně zmáčkl. Jak prosté… Těch předchozích deset kol na sedadle spolujezdce mě mělo připravit na to, co tohle auto umí, ale spíš jsem se pořádně vyděsil, než abych si to užíval. Teď s překvapením a úlevou zjišťuji, že se GTR 650 chová relativně vlídně. Je opravdu rychlé, ale také skvěle ovladatelné a v první rychle projížděné zatáčce zjišťuji, že i perfektně vyvážené. „Chová se jako předchozí GT3 RS, jen je o třetinu rychlejší,“ říkám si spíš pro sebe, ale Nathan to slyší a kývá hlavou.
Moje pozice za volantem je dokonalá. Sedím blízko k volantu, ruce a nohy pokrčené, polozávodní sedačky jsou bez chybičky. Oranžovočerný interiér s bezpečnostní klecí je ale pekelný a malý volant má na můj vkus zbytečně tlustý věnec, nicméně to je tak jediné, na co si můžu stěžovat. V rámci snižování hmotnosti tady nejsou zadní sedačky, ale to je jediný hmatatelný ústupek - klimatizace spolehlivě suší moje orosené čelo, slícování kůží čalouněné palubky splňuje nejvyšší standardy a zvuková izolace zůstala na svém místě.
Okolo tří tisíc otáček vnímám rezonování výfuků a mechanický jekot motoru, ale jak se ručička otáčkoměru žene vzhůru, tak se zvyšuje hukot sání. Mám pocit, že by karbonový airbox stáhl i vlaštovku z oblohy, a když v osmi tisících řadím, bojím se, že nezbude žádný kyslík pro mě a Nathana.
Auto se chová divoce, jen když zapomenu na některou z Nathanových rad, Bylo jich jen několik, ale to mi nezabránilo v tom to zvorat. Druhé kolo jsem jel jako z partesu. Plný výkon na rovinkách, plné brzdy před zatáčkou, na čtvrt plynu před apexem, na půl na výjezdu. Žádné rychlé pohyby. A třetí bylo o něco rychlejší, cítil jsem se jako bůh!
Jenže pak se to stalo… Hrana chodidla se mi smekla z plynu, bota zajela někam hluboko pod pedály, řítili jsme se ven ze zatáčky, a než jsem znovu začal brzdit, uběhla snad celá věčnost. V zoufalém nedotáčivém smyku jsme přeskočili obrubník a přistáli v kačírku. „Hups… Nathan se tváří pořád stejně. „Vyjedeme, nebo je to na traktor?“ Vyjeli jsme… A hned potupně do boxů, kde vymetají kamínky z kol. Rychlé měření geometrie prozrazuje, že škody na mém sebevědomí jsou tisíckrát vyšší než na autě, které má jen škrábnutý disk. Nathan je úplně v pohodě a Michael po prvním šoku taky. „Dáte si reparát?“ ptá se.
Za tři minuty jsem zpátky na okruhu a Nathan mě pobízí, abych na nic nečekal a rovnou jel. Snažím se. A protože už je úplné sucho, projevuje se GTR 650 v celé svojí dokonalosti. Řízení je tak komunikativní, jako bylo u Porsche tři generace zpátky.
Přes konečky prstů mi teče celá řeka informací rovnou do mozku, kde se míchá s tím, co vnímá můj zadek. Na suchu se drží zadní kola obdivuhodně, ani stopa po přetáčivosti vyprovokované náhlým ubráním plynu uprostřed zatáčky.
Ale surový výkon motoru už michelinky nezvládnou, protočí se s kouřovou clonou a jen můj strach mi zabrání v pokusu o drift - představa, jak opouštím trať zadkem napřed, je příliš konkrétní a blízká. Nicméně způsob, jakým mě auto informuje, je ohromující, vnímám ho každičkým pórem svojí kůže.
Na suchu je velmi snadné jet na hraně, ale problém je v tom, v jakých rychlostech se limit dostavuje. Přesně vnímáte okamžik, kdy zadní nebo přední pneumatiky začnou ujíždět na asfaltu, a můžete to snadno zkorigovat, jenže zareagujte o půl vteřiny později a můžete začít počítat škody.
Neřídil jsem novou GT3 RS, ale Nathan tvrdí, že GTR 650 je výrazně rychlejší. „Je tam stejný rozdíl jako mezi předchozí a současnou generací Turba. A zatímco GT3 RS je závodní auto, tak s tímhle se dá jezdit i normálně.“ Nejsem si jistý, Nathane. Možná to tak vidíš ty.
Já bych jezdil autobusem pokaždé, když by předpověď počasí hlásila byť jen přeháňky, o bouřkách
raději nemluvě.
Technické údaje:
Gemballa GTR 650 Avalanche
* Motor: přeplňovaný šestiválcový boxer 3824, cm3
* Výkon: 650 koní v 8200 ot./min.
* Točivý moment: 820 Nm v 4800 ot./min.
* Zrychlení 0-100 km/h: 3,6 s (odhad)
* Zrychlení 0-200 km/h: 11,2 s
* Maximální rychlost: 335 km/h
* Průměrná spotřeba: 13,6 l/100 km
* Cena: cca 6 800 000 Kč
(Richard Meaden, Speed)
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj Davide, autíčko jsi vybral pěkný, ale víš, že moje babí v německu si koupila skoro stejný už v roce 1962..?? Z toho vyplývá, že to má základy starší než škodíř stodváca. Tak šťastnou cestu.
Nemáš náhodou telefon? Je mi 19 a mám ráda vtipný kluky, co se moc nechlubí. Jane
Starý...
(Dirty Jana, 26. 2. 2007 10:15)